středa 18. září 2013

Haruki Murakami - 1Q84

Dva měsíce. Fukaeri, Tengo a Aomame, Stará paní, Tamaru... Píšu jen o těch, co se mi líbili. Za těch 750 stran jsem je dobře poznala. To se prostě nafoukne, když toho chce člověk tolik říct. A abychom to taky pochopili. A jak se posouvám knihou od stránky k stránce, pomalu se přede mnou rozkrývá příběh. Ale vždycky jen o kousek. Kniha mně drží na provázku až do konce.
Při čtení si připadám čistší, lepší, vzdělanější a přemýšlím, jestli bych neměla změnit životosprávu. A jak se sakra cvičí všechny svaly těla?
A že se Tengo stravuje prostě... Ha ha, pro mně je prostý si namazat chleba s medem.
A že je ta láska od deseti neuvěřitelná? Já jí věřím.
Posledních cca 50 stran jsem nedočetla. Prostě jsem přeskočila na poslední stranu. Stačilo mi ujištění, že se Tengo rozhodl Aomame najít.
A pak jsem sedla k netu a hledala, jestli už je poslední díl v knihovně. Není. Nevadí, stejně jako za těch pár dní kolem mně líně plynula tahle kniha, líně si na ni počkám. Ta mi z hlavy jen tak nevypadne.

Ps : A jak jsem k ní vlastně přišla ? Občas koukám, co mají lidi v ruce, když u mě platí nákup. Slečna byla zaskočená. Ale teď už vím, že ne tím, že jsem se zeptala, ale tou knihou. Prostě jen nevěděla, co o ní v rychlosti říct, když je toho tolik.

Žádné komentáře:

Okomentovat