úterý 12. října 2010

Díky za kamarádky

Dneska sem v trafice poslouchala rozhovor dvou dam. Jedna byla maminka několika měsíčního mimina a ta druhá novopečená babička.
Bavili se o porodu Sofinky.
Ta první se nejdřív ptala na Jméno. "Jmenuje se Sofinka, ale já sem jí posledních pár dní před porodem říkala : Sófo, pojď už konečně ven" a zasmála se.
"A jaký byl porod ?", ptá se zase ta první.
"Začalo jí to v jednu rano", odpovídá babička a ochotně vypraví dál.
"V pět mi dcera volala, že už to má po sedmi minutách. Říkám jí, že musí do nemocnice a ona mi říká, že už i krvácí, tak se jí ptám, co ještě dělá doma. Pak byli v porodnici tak hodní, že mne za dcerou pustili na hekárnu. Teda Roman tam s ní byl celou dobu. Byla hrozně bílá, unavená, to víte... Řekla sem jí, že když to zvládly jiný, zvládneš to i ty. A dcera mi řekla, mami běž pryč..". a zase se zasmála.
A víc sem nezaslechla. Každopádně Sofinka je v pořádku na světě a babička má o čem povídat.
Já už nemám maminku. Nemám maminku, která by mi řekla, jaký to je, když se rodí, a že to zvládnu a že to bude dobrý.
A tak děkuju za kamarádky. A především za Lídu, kterí mi schovává kočárek a která bude ta, co mi poví, co mám dělat a která pak bude mít o čem vyprávět.

Díky, díky, díky za kamarádky a za Lídu.

1 komentář: